Exhumace hromadných hrobů byla horší zážitek, než když po nás stříleli, říká účastník šesti zahraničních misí

Účastník šesti zahraničních misí, držitel Odznaku Za bojový kontakt a voják, který jinému člověku zachránil život tím, že mu daroval kostní dřeň. To je praporčík Martin Karvan, donedávna příslušník strakonického 25. protiletadlového raketového pluku, který na konci roku po téměř 30 letech ukončil službu v armádě, a jeho kroky zamířily do civilu.

Praporčík Martin Karvan (vpravo) s kamarády na základně FOB Shank v roce 2008

Jako voják z povolání sloužil od 1. ledna 1995. Za svou bohatou vojenskou kariéru zažil jak nebezpečné situace, kdy na české vojáky v Afghánistánu útočili příslušníci Tálibánu, tak i exhumace masových hrobů po občanské válce v bývalé Jugoslávii, které byly náročné i na psychiku zkušených vojáků. Na svém kontě má dvě zahraniční operace v Afghánistánu, dvě v Kosovu a dvě na území Bosny a Hercegoviny.

Útok příslušníků Tálibánu

Nejvážnější incident zažil praporčík Karvan na podzim roku 2008, když byl nasazený v Afghánistánu s 2. kontingentem AČR v rámci Provinčního rekonstrukčního týmu. Čeští vojáci ten den prováděli průzkum potenciálních míst, ze kterých by Tálibánci mohli odstřelovat americkou základnu FOB Shank v provincii Lógar. „Projížděli jsme vyschlým korytem řeky (takzvané vádí) a dostali jsme se do místa, ze kterého se obtížně vyjíždělo. Měli jsme velmi omezené možnosti manévru,“ vybavuje si praporčík Karvan. V ten okamžik Tálibánci zaútočili.

Vojáci nezaváhali a opětovali palbu. „Jako první zareagoval kolega na pozici střelce ve vozidle, které bylo nejblíž ve směru útoku. Jeho reakce byla okamžitá. Hned na to jsem začal střílet já a další kolegové. Naše patrola úspěšně eliminovala nepřítele a vyvázala se z boje,“ shrnul incident praporčík Karvan. Na otázku, jestli měl strach, odpovídá: „V tom okamžiku jsem neměl čas, mít strach. Reagovali jsme tak, jak jsme měli nacvičené a nadrilované. Myšlenky typu – chlapče, mohl jsi tam zemřít, přišly až potom, když jsme byli zpět na základně,“ dodává.

Incident se neobešel bez zranění

O život naštěstí nikdo z vojáků nepřišel, bez zranění se ale incident neobešel. Konkrétně praporčíku Karvanovi střepiny poranily ruce, předloktí a krk. „Rád bych poděkoval velení armády a jmenovitě tehdejšímu veliteli strakonického útvaru panu plukovníku Slavíkovi, který okamžitě reagoval a informoval mou ženu, že nejsem v ohrožení života,“ doplnil praporčík Karvan s tím, že podobné situace jsou těžké i pro rodiny vojáků.

Služba aliančních vojáků v Afghánistánu nebyla vůbec lehká. Potvrzuje to i další incident, který Karvan zažil během té stejné mise, jen o několik týdnů později. „Během patroly vozidlo před námi najelo na nástražný výbušný systém. Vozidlo to zničilo, ale osádce se nic nestalo,“ uklidňuje praporčík Karvan.

Umučení lidé, mrtvé děti

Přes veškeré tyto nebezpečné situace, jako nejhroznější zážitek utkvěly praporčíku Karvanovi v paměti exhumace masových hrobů. Jedním z úkolů, které plnil na misi SFOR v Bosně a Hercegovině, byl doprovod odborných pracovníků, kteří exhumace prováděli. „Na psychiku to bylo horší, než když po vás někdo střílí. Vojáci jsou koneckonců cvičeni k tomu, jak reagovat na útok,“ vysvětluje praporčík Karvan. „Pro mě osobně to byl nejhorší zážitek z mise. Nikdy nezapomenu na ten specifický zápach. Těla ve velkém stupni rozkladu. Lidé, kteří byli umučeni, ubiti, utlučeni, zastřeleni… Hrozný byl pohled na mrtvoly dětí.“

V Bosně a Hercegovině strávil celkem 15 měsíců, na misi zde byl dvakrát. Poprvé na přelomu let 1997 a 1998, což byla jeho vůbec první zahraniční mise, podruhé pak mezi lety 2000 a 2001. Vzpomíná, jak země byla po občanské válce zničená. „Všude hřbitovy, smutné dětské oči, zoufalé pohledy lidí, kterým se válka vepsala do obličeje, země posunutá o sto let dozadu,“ líčí praporčík Karvan a dodává: „Člověk si pak o to víc vážil toho, co má doma.“

Odloučení od rodiny

Silné vzpomínky má ovšem i z další mise, když byl podruhé nasazený v Afghánistánu v roce 2011 se 7. kontingentem AČR v rámci Provinčního rekonstrukčního týmu. Doma totiž na něj čekala těhotná manželka s malou dcerou. Během mise se mu narodila druhá dcera. „Na vlastní oči jsem ji viděl, až když jí byly čtyři měsíce. Možnosti spojení s rodinou nebyly tehdy ještě na takové úrovni jako dnes. Pamatuji si, jak se mi fotka z e-mailu otevírala čtvrt hodiny,“ vzpomíná s úsměvem praporčík Karvan a dodává: „Obdivuji svou ženu, jak to všechno sama zvládla, klobouk dolů.“

Dvě mise absolvoval i na území Kosova. Poprvé v roce 2005, kdy zde působil v rámci 6. československého praporu KFOR. Podruhé sem pak zavítal až v roce 2017, kdy působil přímo na velitelství Úkolového uskupení KFOR. „Tato mise mi dala nejvíc zkušeností v oblasti zpravodajského zabezpečení, tedy odbornosti, které jsem se v armádě věnoval řadu let. Měl jsem možnost poznat tu zpravodajskou „kuchyni“ na té nejvyšší úrovni,“ pochvaluje si praporčík Karvan.

Je přesvědčený, že účast na zahraniční misi je nedílnou součástí služby vojáků, a to i přes dlouhé odloučení s rodinou a nebezpečné situace, které zde vojáky mohou potkat. „Vojáci se pro tyto situace cvičí a připravují se na ně. Mají tak možnost, zvýšit si odbornou kvalifikaci. Ověřit si v reálu, že taktické postupy, které nacvičovali, skutečně fungují. Zároveň se o sobě dozví, jestli jsou psychicky a fyzicky odolní,“ vyjmenovává přínosy praporčík Karvan.

Služba vlasti

Na otázku, co by doporučil mladým začínajícím vojákům, říká: „Ať si dobře uvědomí, proč do armády vstoupili. Jestli chtějí pracovat poctivě, ať nečekají lehce vydělané peníze,“ potvrzuje, že služba vlasti není jen prázdná fráze. „Ke službě vojáka nepatří jen zahraniční mise a vojenská cvičení, ale i nasazení na hranicích, výpomoc při povodních nebo v nemocnicích během pandemie Covid-19. Vojáci slouží své vlasti, ať už je potřeba, aby bránili svou vlast nebo plnili jiné úkoly v době míru,“ je přesvědčený praporčík Karvan.

A s jakými pocity, po téměř 30 letech služby v armádě, odchází do civilu? „Bude se mi stýskat,“ odpovídá bez váhání. „V armádě jsem získal spoustu kamarádů – nejen ve Strakonicích, ale napříč všemi dalšími útvary, u jednotkách, se kterými jsem vyjížděl do misí. Poznal jsem řadu skvělých lidí, ať už velitelů nebo řadových vojáků,“ vzpomíná praporčík Karvan.

V civilu bude pracovat pro Národní park Šumava. Symbolicky se tak vrací do míst, kde se často pohyboval, když jako nováček v roce 1995 nastoupil k 2. průzkumnému praporu do Vimperka. Zde sloužil do 1. prosince 1999, kdy přešel k 41. mechanizovanému praporu do Benešova. Po zrušení praporu v Benešově sloužil v Žatci a od 1. října 2007 až do konce roku 2022 působil u protiletadlového pluku ve Strakonicích. Do armády jej tehdy jako mladíka přilákalo to, že se  osamostatní od rodičů.

Kdo je praporčík Martin Karvan

Praporčík Martin Karvan žije ve Zdíkově (okres Prachatice), je mu 50 let, ženatý, má dvě dcery. Ve svém volném čase hraje hokej, trénuje fotbalisty, rád jezdí na kole a chodí po Šumavě. Jeho velkým koníčkem je i vaření piva.

Foto: Armáda ČR

Autor: kapitánka Jana Samcová, tisková a informační důstojnice