Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní. Díl 3. – Ze Středního východu do Anglie a obléhání Dunkerque

Během druhé světové války bojovaly po boku spojeneckých vojsk, ať už na Východě nebo Západě, desetitisíce Čechoslováků. Prolévaly krev v letecké bitvě o Británii, po boku Sovětů v bojích o Kyjev a Duklu, ale i při tažení v severní Africe a Středním východě. Nasazení v Západní poušti a především obrana legendárního Tobrúku patří k nejvýznamnějším tradicím Armády České republiky. Podívejme se zblízka na období od léta 1943, kdy se čs. protiletadloví dělostřelci přesunuli do Anglie, aby se z většiny z nich znovu stali pěšáci.

Loučení se Středním východem a cesta do Anglie

Rozhodnutím Ministerstva národní obrany v Londýně skončilo tříleté vojenské angažmá Čechoslováků na Středním východě. Jedna z nejslavnějších kapitol zahraničního odboje, zahrnující nasazení v Západní poušti, boje v Sýrii a Libanonu, úpornou obranu Tobrúku a službu u protiletadlových kanonů, měla nově pokračovat ve Velké Británii, kde se již nalézala smíšená brigáda. Většina mužů přijala zprávu o přesunu se smíšenými pocity, protože po vyhnání Němců a Italů z Afriky se toužila zúčastnit plánované spojenecké invaze na Sicílii nebo být transportována do Sovětského svazu k 1. čs. samostatné brigádě plukovníka Ludvíka Svobody. 19. června 1943 se 200. protiletadlový pluk a muži z Čs. výcvikového střediska shromáždili v táboře Quassassina poblíž Suezu. 1. července zde Čechoslováky navštívil vrchní velitel britských sil na Středním východě generál Henry M. Wilson, který se loučil slovy: „…vaše účast byla v poměru k vašemu počtu veliká. Jsem jist, že kamkoliv budete posláni, prokážete znovu dobré jméno, které jste si zde vysloužili. Obdržel jsem poselství vaší vlády. Jejím úmyslem je respektovat hodnosti získané na Středním východě a zajistit pro všechny odpovídající postavení.“ Koho by tehdy napadlo, že právě s tímto problémem se bude v Londýně potýkat plukovník Karel Klapálek.

Dne 5. července oficiálně skončila existence Skupiny československé armády na Středním východě, zahrnující protiletadlový pluk s výcvikovým střediskem, Čs. vojenskou misi v Jeruzalémě, polní soud, prokuraturu, účetní likvidační středisko, polní nemocnici a ozdravovnu. Vojenská mise se nově reorganizovala na Československý administrativní štáb na Středním východě pod velením plukovníka Prokopa Kumpošta. Jeho předchůdce divizní generál Ondřej Mézl se později stal styčným důstojníkem ve spojeneckém štábu amerického generála Dwighta D. Eisenhowera. Na místě bylo ponecháno 256 vojáků (85 důstojníků a 171 poddůstojníků a mužstva) spolu se stovkou dezertérů, kteří zběhli ke svým rodinám v Egyptě a Palestině. Řada mužů, většinou důstojníků, později sloužila v řadách spojeneckých armád nebo v britském válečném průmyslu. Ke dni 31. prosince 1944 tak na Středním východě sloužilo pod československou vlajkou už pouze 60 vojáků (26 důstojníků a 34 poddůstojníků a mužstva).

Poslední sbohem dali Klapálkovi muži Africe 4. července, kdy se jich 1 322 nalodilo na dopravní zaoceánský parník RMS Mauretania. Jednalo se o 240 metrů dlouhou a 30 metrů širokou loď s výtlakem 35 000 tun, dostatečně vyzbrojenou proti útokům nepřátelských letounů a ponorek. Průměrná rychlost 40 km za hodinu slibovala urazit za den vzdálenost 800 až 900 kilometrů. Pod americkým námořním velením plavidlo převáželo na 7 000 osob čtrnácti různých národností, většinou vojáků. Daleká trasa podél afrického kontinentu kolem Mysu dobré naděje do Velké Británie zabrala díky kličkování před možnými japonskými a německými ponorkami plných 25 000 km. Z důvodu doplnění zásob loď provedla zastávky v Diego Suaréz (Madagaskar), jihoafrickém Kapském Městě a Freetownu (Sierra Leone). Dne 11. srpna po dlouhé pětitýdenní plavbě dosáhla Mauretania přístavu v Liverpoolu.

Vznik Čs. samostatné obrněné brigády

Dne 18. srpna se jednotka ze Středního východu naposledy oblékla do pískově žlutých uniforem a vykonala slavnostní nástup před prezidentem Edvardem Benešem, jenž jim poděkoval za odvedené služby a dekoroval její bojový prapor Československým válečným křížem 1939. 26. srpna došlo k definitivnímu rozpuštění tohoto vojenského svazku. Reorganizací pozemních sil ve Velké Británii vznikla 1. září Československá samostatná obrněná brigáda (Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group), moderní uskupení, v jehož silách mělo být začlenit se do sestavy spojeneckých vojsk v očekávané invazi do Evropy. Organizačně měla jednotka vycházet z obrněné brigády britské obrněné divize, doplněné pomocnými útvary k zajištění samostatné bojové činnosti. Zahrnovat tak dohromady měla brigádní štábní rotu, dva tankové prapory, dělostřelecký pluk, motorizovaný prapor, motorizovaný předzvědný oddíl, oddíl kanonů proti útočné vozbě, protiletadlovou baterii, ženijní rotu, spojovací rotu, dopravní oddíl, brigádní tankové dílny, lehké dílny, lehkou brigádní ambulanci, oddíl polního četnictva, polní soud s polní prokuraturou, polní poštu a výchovnou četu. Velitelem brigády se stal dělostřelecký důstojník a bývalý legionář Alois Liška, povýšený na konci července na brigádního generála.

Nově dorazivší posily ze Středního východu se staly vítaným doplněním pro vzniklou jednotku. Ostřílení vojáci, jež v náročných klimatických podmínkách prošli syrským tažením nebo obranou Tobrúku, si rychle získali respekt ostatních, kteří takové zkušenosti neměli. Po několikatýdenní aklimatizační dovolené byli postupně všichni začleněni do jednotlivých útvarů brigády podle jejich prodělaného výcviku a schopností. Většina z nich se tak stala součástí motorizovaného praporu a obsazena jimi byla i protiletadlová baterie, kde se setkali s dobře známými Boforsy ráže 40 mm v počtu šesti kusů. Je zajímavostí, že právě tyto kanony se nalézaly ve výzbroji poválečného Československa až do začátku 50. let. Spojenci jednotce poskytli dostatečné množství bojové techniky, s níž vojáci následující měsíce cvičili ve skotských hrabstvích Selkirk, Roxburgh a Berwick. Ve výzbroji se postupně objevily britské tanky Cromwell, Challenger, Crusader a Sherman Firefly, americké lehké tanky M-5 Stuart a obrněné transportéry a automobily. Pro brigádu se udržovala stálá zásoba 130 tun munice, 90 tun pohonných hmot, 60 tun proviantu a 6 tun výstroje.

Co se týče lidských zdrojů, brigádu dlouhodobě oslaboval nedostatek mužů. Po vytvoření povinné první zálohy, jak žádalo spojenecké velení, se nově jednotka nalézala na dvou třetinách sil a prostředků předepsaných britskými válečnými tabulkami. Noví rekruti pocházeli z řad zběhnutých vojáků protektorátního Vládního vojska nasazeného v Itálii proti partyzánům, československých občanů násilně odvedených do německé armády, nyní zajatců, a menšího počtu dalších odvedenců ze Středního východu. Na straně druhé se obrněná brigáda potýkala s odchody svých příslušníků k RAF, čímž tak vyrovnávala poměrně vysoké ztráty letců, navigátorů a bombometčíků. Několik důstojníků se rovněž dobrovolně přihlásilo na odeslání k jednotce Ludvíka Svobody na východní frontu, kde na rozdíl od Liškovy brigády panoval akutní nedostatek nižších a vyšších velitelů. To byl i případ plukovníka Klapálka, pro něhož se v Londýně složitě hledalo vhodné místo, a zkušený frontový matador se jen těžce smiřoval se štábní administrativní prací. 6. června 1944 při vylodění americko-britsko-kanadských sil v Normandii Čs. samostatná obrněná brigáda dokončovala výcvik a byla jí vyhlášena bojová pohotovost. Když se na přelomu srpna a září svazek přesunul do Francie, čítal celkem 4 259 mužů, oproti předepsaným 4 677.

Obléhání Dunkerque a vyslání Čs. kombinovaného oddílu do Čech

Oproti očekávání musela čs. brigáda strávit přes dva měsíce v nástupovém prostoru poblíž přístavu Bridlington, 280 km severně od Londýna. Přesun přes kanál La Manche oddalovaly problémy s dopravou a nedostatkem vyloďovacích míst ve Francii. Zatímco 1. polská obrněná divize předběhla Čechoslováky o celý měsíc, stejný osud potkal i další spojenecké jednotky jako belgickou 1st Independent Belgian Brigade nebo nizozemskou Princess Irene Brigade. Po vylodění brigády žádal generál Liška čs. úřady v Londýně o doplnění technikou a následné odeslání na frontu. Spojenecké velení sice postupně poskytlo požadovanou techniku a vybavení, ale z obav, že jednotka nebude schopna nahrazovat své případné vysoké ztráty, ji odmítlo poslat do centra bojů.

Řešení se nakonec nalezlo v podobě obléhání silně opevněného přístavu Dunkerque, kam se brigáda přesunula na přelomu září a října. Město, které se na konci května 1940 stalo svědkem potupné, ale úspěšně provedené britské evakuace 330 000 vojáků, se nyní nalézalo daleko za hlavní frontou. Posádku pod velením viceadmirála Friedricha Frisiuse tvořilo 12 000 dobře vyzbrojených mužů, včetně 2 000 členů Waffen SS. Obránci drželi v moci tři obranné linie a v případě potřeby mohli sítí plavebních kanálů zatopit část předpolí. Největší útočné akce provedli Čechoslováci na státní svátek 28. října a 5. listopadu, kdy se jim za cenu menších ztrát podařilo zabít a zajmout stovky Němců. Několikrát však musel generál Liška se svými francouzskými a britskými kolegy čelit menším protiútokům. Za přispění rádiových a letákových výzev ke kapitulaci se 19. ledna 1945 vzdalo 678 vojáků, včetně 9 důstojníků, ale boje pokračovaly nadále.

Válka se nezadržitelně chýlila ke svému konci. 18. dubna Američané dosáhli chebského výběžku a 1. čs. armádní sbor pod velením brigádního generála Karla Klapálka se připravoval na závěrečné boje na Moravě a Slezsku. Českoslovenští obléhatelé Dunkerque se přirozeně chtěli také podílet na osvobození vlasti. I když se uvažovalo o jejich vystřídání polskou samostatnou výsadkovou brigádou, v turbulentních událostech k tomu už nedošlo. Malou náplastí se tak stalo vyčlenění Kombinovaného oddílu o síle 139 mužů pod velením podplukovníka Aloise Sítka. Jádro jednotky představovala protiletadlová baterie a dále dvě motorizované čety. Uvádí se, že 80 % narychlo sestavené skupiny tvořili právě veteráni ze Středního východu. 24. dubna se oddíl vydal na cestu k americké 97. pěší divizi, jíž byl podřízen. Předválečných československých hranic dosáhli muži 1. května u obce Mühlbach poblíž Chebu, kde vztyčili státní vlajku. 8. května Německo kapitulovalo a válka v Evropě tak skončila. Následující den dopoledne se generálu Liškovi vzdala německá posádka Dunkerque o počtu 10 500 vojáků. Nad přístavem zavlála československá a britská vlajka. Za sedmiměsíční obléhání zaplatila obrněná brigáda cenu 167 padlých, 461 raněných a 40 nezvěstných mužů.

Příslušníci západního odboje si bohužel svobody v nově obnoveném Československu příliš dlouho neužili. Po únoru 1948 se k nim nastupující komunistický režim obrátil zády a ve velkém je perzekvoval, věznil a některé i ve vykonstruovaných soudních procesech popravil. Velitel od Tobrúku Karel Klapálek vstoupil do KSČ a dosáhl hodnosti armádního generála, ale ani jemu se nevyhnulo několikaleté věznění. S muži, kterým ve válce velel, se pravidelně scházel až do své smrti v roce 1984. Alois Liška dosáhl taktéž na nejvyšší generálskou hodnost, ale v roce 1948 byl nucen znovu opustit rodinu a uprchnout do zahraničí, protože mu v rodné vlasti hrozil trest nejvyšší. Tři roky před svou smrtí v roce 1977 svému příteli domů napsal: „Každý kámen, každý strom na Záborčí bych políbil, kdybych se tam mohl vrátit.“

Dne 8. května 2004 na počest 66 let od konce druhé světové války propůjčil prezident republiky Václav Klaus 25. protiletadlové raketové brigádě ve Strakonicích název „Tobrucká“. Posledním účastníkem Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního se stal Bernard Papánek, který 21. ledna 2021 zemřel ve věku 101 let.

Text: des. Miroslav Adamec

Foto: VHÚ