Až v hodině dvanácté. Teritoriální obrana proti letectvu v ČSR ve třicátých letech minulého století

Meziválečné Československo představovalo z vojenského hlediska jeden z nejhůře hajitelných států v Evropě. Malá hloubka území vybízela zaútočit kdekoli během krátké doby. Protivzdušná obrana (PVO) tedy tvořila jednu z klíčových složek prvorepublikové armády. Generální štáb v Praze rozhodl o rozdělení tohoto druhu vojska na teritoriální obranu proti letectvu (TOPL) a armádní obranu proti letectvu (AOPL), přičemž první kategorie se významem stala naprosto klíčovou.

Nedostatek financí a podcenění

Do poloviny 30. let se armáda v ČSR dostávala čím dál více na vedlejší kolej. Velká hospodářská krize a víra politiků v dlouhotrvající mír zapříčinily jistý úpadek. Jestliže v letech 1928–31 činil rozpočet Ministerstva národní obrany (MNO) 1,4 mld. Kč, v roce 1934 se snížil již na 1,21 mld. Kč. Obrat o 180 stupňů nastal až s příchodem nacismu v sousedním Německu. Následovalo zavedení dvouleté prezenční vojenské služby, výzbrojní programy, reorganizace armády na sborový systém a opevňovací práce. Náčelník Hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí později uvedl: „Armáda získávala na prestiži počínaje rokem 1935, do té doby byla popelkou. Národ se počal probouzet ze snu o věčném míru, bohužel až v hodině dvanácté. Mnohé bylo zmeškáno a nedalo se dohonit. A Hitler ante portas“. Letectvo a PVO patřily mezi nejpostiženější složky a k nápravě bylo potřeba provést mnohé.

Rozvoj letadel ve světě nabíral tempo, které československý zbrojní průmysl nedokázal zachytit. Dvojplošníkové konstrukce postupně nahrazovala nová generace rychlejších a obratnějších jednoplošníků jako britský Supermarine Spitfire či německý Messerschmitt Bf 109. Pro Československo začalo kritické období po březnu 1935, kdy Třetí říše oficiálně potvrdila existenci Luftwaffe a začala mohutně zbrojit. Moderní německé stroje navíc měly tu výhodu, že mohly být vyzkoušeny v občanské válce ve Španělsku, kde v rámci Legie Condor podporovaly s Italy místní frankisty. Po vybombardování Guerniky v dubnu 1937 svět poté s hrůzou zjistil, že ke zničení celého města stačí několikaminutový nálet. Na druhé straně se vyvíjela PVO. Od přímé střelby na cíl se přecházelo na nepřímou, řízenou povelovými přístroji, čímž se rodila automatizace. Odpadly tak pracné výpočty a zdlouhavé nahlížení do tabulek. Zaváděly se nové naslouchací přístroje s cílem odhalit opticky nezjistitelné cíle. Ve Velké Británii zase úspěšně probíhaly první pokusy o zaměření letadla pomocí radaru.

Přehlídka Dělostřeleckého pluku 151 v Praze na Staroměstském náměstí

Nutnost modernizace

Vedle stíhacího letectva spadala hlavní odpovědnost nad domácím vzdušným prostorem na protiletadlové dělostřelectvo. Ve výzbroji se nalézaly jedna baterie obstarožních 8 cm kanonů vz. 5/8, 20 kusů zastaralých 9 cm kanonů vz. 12/20 a konečně nejmodernější 8,35 cm kanon vz. 22, kterých plzeňská Škoda dodala do roku 1933 celkem 144 kusů. K tomu připočtěme několik desítek tolik potřebných světlometů vz. 20, 25 a nově 33 vesměs se zrcadlem o průměru 150 cm. Ve výzbroji se též nacházelo množství lehkých kulometů vz. 26 ráže 7,92 mm, což však představovalo pouze nouzové řešení. Z dobových hlášení vyplývá, že československá válečná armáda mohla v polovině roku 1932 zmobilizovat celkem 33 protileteckých baterií. Bylo více než jasné, že tyto síly ani v nejmenším nedostačují k obraně republiky.

Stávající dělostřelecké pluky 151, 152 a 153 se v září 1933 rozrostly o Dělostřelecký pluk 154, umístěný v Praze. Za obranou vzdušného prostoru ve 30. letech stál především plukovník dělostřelectva Karel Hašek, jenž v květnu 1936 stanul v čele nově ustaveného Druhého oddělení (obrany proti letadlům) Třetího odboru MNO. Zkušený důstojník s legionářskou minulostí byl v prosinci 1936 jmenován brigádním generálem a za branné pohotovosti státu během září 1938 zastával funkci inspektora protiletecké obrany Hlavního velitelství. Před Haškem i celým armádním velením stál naléhavý úkol provést důkladnou modernizaci PVO. Na nové vývojové práce však nebyl čas a chyběly i finanční prostředky, které pohlcovala výstavba pohraničního opevnění. Padlo tedy rozhodnutí využít kanonů vyvíjených plzeňskou Škodou pro zahraniční zájemce (ráže 7,5 a 7,65 cm). Ačkoli měly být zařazeny do výzbroje jako součást AOPL, konečné důsledky ukázaly něco jiného.

Za rozvojem obrany proti letadlům ve 30. letech stál především plukovník dělostřelectva Karel Hašek

Protiletadlové kanony vz. 37

Těžší verze vycházela z exportní verze pro Jugoslávii a Argentinu vyvíjené v letech 1929–30. Bojová hmotnost se oproti vz. 22 snížila o závratných 4800 kg, aniž by došlo ke snížení výkonu. To bylo umožněno tím, že křížová lafeta s otočnými rameny nahradila střelbu z kol. Autofretovaná hlaveň plášťové konstrukce obsahovala poloautomatický klínový závěr, hydraulickou brzdu a vzduchový vratník. Systém elektronického přenosu prvků pro vedení palby navíc dovolil i nepřímou střelbu. V roce 1932 došlo k nastřelení a v následujících letech k podrobení náročným zkouškám včetně zásahům vlečného cíle na jugoslávské protiletecké střelnici v Boce Kotorské. Nedostatky v míření odstranil ústřední zaměřovač Škoda T 7n, zavedený jako ústřední zaměřovač vz. 37, jenž umožňoval pálit na cíl letící rychlostí 10 až 160 m/s ve výšce 300 až 7000 m. V únoru 1937 rozhodla výzbrojní komise MNO o zavedení děla, do té doby označeného typem „S“, do výzbroje jako 8 cm (PL) kanon vz. 37. V červnu téhož roku obdržela Škoda objednávku 96 kusů s termínem dodání do července 1938. Vinou údajných výrobních potíží však bylo do zářijové mobilizace vyrobeno pouze 68 kusů, jejichž bojovou hodnotu snižoval nedostatečný výcvik obsluh a úplná absence zaměřovačů, které měly baterie obdržet až v roce 1939. Veškeré zhotovené kanony se staly součástí TOPL. [přepr. hmotnost 5370 kg, boj. hmotnost 3980 kg, ráže 76,5 mm, délka hlavně 4,04 m, náměr –1˚ až +85˚, odměr 360˚, hmotnost náboje 14,58 kg, úsťová rychlost 800 m/s, max. dálk. dostřel 16 900 m, max. výšk. dostřel 11 500 m, kadence až 28 ran za min., obsluha 6 osob]

8 cm kanón (PL) vz. 37 v palebném postavení

Druhá lehčí verze se vyráběla pro malodohodové Rumunsko a nesla označení „R“. Po přepracování a zdokonalení v typ „R2“ byla umožněna nepřímá střelba na cíl a elektrický přenos prvků pro vedení palby. Konstrukce spočívala v autofretážové hlavni s poloautomatickým závěrem a použitím úsťové a hydraulické brzdy. Stejně jako verze „S“, i zde se nalézala křížová lafeta, u které došlo poprvé k použití elektrického sváření namísto nýtování. To mnohem snížilo celkovou hmotnost a zvýšilo úroveň mobility. Verze „R“ tak ideálně splňovala vlastnosti pro ochranu vojsk v poli. V roce 1934 proběhly testovací zkoušky, po nichž se odstranilo několik nedostatků, a o rok později vznikl typ „R3“. Objednaná testovací baterie splnila všechny náležitosti a dělo se zařadilo do výzbroje jako 7,5 cm (PL) kanon vz. 37. V srpnu 1937 zadalo MNO požadavek na dodání 108 kusů. Do podzimu 1938 se však nedokončil žádný, protože výrobní kapacita Škody byla plně vytížena pracemi na silnější verzi „S“. K dispozici tak zůstala pouze ona zkušební baterie. První dodávky měla armáda obdržet až na jaře 1939. [přepr. hmotnost 4150 kg, boj. hmotnost 2800 kg, ráže 75 mm, délka hlavně 3,65 m, náměr 0˚ až +85˚, odměr 360˚, hmotnost náboje 11,58 kg, úsťová rychlost 775 m/s, max. dálk. dostřel 14 600 m, max. výšk. dostřel 9200 m, kadence až 30 ran za min., obsluha 6 osob]

TOPL v roce 1938

Během dramatického roku 1938 se zdálo, že ozbrojený konflikt s Německem je jen otázkou času. Při početní a materiální převaze Luftwaffe musel Hlavní štáb v Praze důkladně naplánovat rozmístění omezených sil TOPL. Hlavní důraz byl kladen na ochranu oblastí s největším počtem obyvatel a průmyslových center (Praha, Plzeň, Moravská Ostrava), zbrojních závodů (Polička, Semtín), železničních uzlů (Hranice, Přerov) a nejvyššího vojenského velení (Račice u Vyškova). Když došlo 23. září k vyhlášení všeobecné mobilizace, vzdušný prostor chránilo na 55 protileteckých baterií v počtu 220 děl a 29 světlometných čet. V následujících dnech se postavily další 3 baterie 8 cm kanonu vz. 37, avšak chyběly jim vhodně vycvičené obsluhy. Jediná baterie 7,5 cm kanonu vz. 37 se nestihla aktivovat. Vedle části stíhacího letectva TOPL zároveň čítala 48 stálých rot protiletadlových kulometů vz. 26 a 11 rot velkých kulometů proti letadlům, zahrnující zbraně systému Oerlikon ráže 2 cm, vyčleněných z AOPL. K celkové výzbroji můžeme připočítat 7 kulometných skupin, kterými si vybrané zbrojní továrny samy na své náklady zajistily ochranu (Uherský Brod, Strakonice, Považská Bystrica). Za nejdůležitější cíl se pokládalo hlavní město, na jehož obranu se soustředilo 25 % všech baterií. Na území Slovenska bylo nejlépe chráněným městem Trenčín. Vzhledem k síle německého protivníka a nedostatečné ochraně vysokého počtu možných leteckých cílů představovala TOPL jednu z největších slabin československé armády. Nepříznivou situaci navíc podtrhovala téměř neexistující AOPL. V případě válečného střetnutí s Německem na podzim 1938 přitom měly tyto aspekty takřka existenční význam.

Udělení standarty Dělostřeleckému pluku 153 v Bratislavě

Text: des. Miroslav Adamec

Foto: VHÚ