Osud prvorepublikového protiletadlového dělostřelectva po roce 1938

Přijetím potupných podmínek mnichovské dohody z konce září 1938 skončila dvacetiletá existence první československé republiky. Plně připravená a odhodlaná armáda byla nucena se stáhnout z připravených pozic do vnitrozemí a během následujících měsíců se postupně demobilizovala. Množství uskladněného dělostřeleckého materiálu se v nových podmínkách ukazovalo jako nadbytečné, a tak vyvstala otázka, co s ním. Záhy však přišel 15. březen 1939. Němci obsadili zbytek republiky a vyhlásili Protektorát Čechy a Morava.

Němcům spadlo všechno do klína

Nechvalně proslulé období druhé republiky nebylo příliš nakloněno armádě. Ve světle nového geopolitického pořádku ve střední Evropě se naopak československá branná moc stala nežádoucí a pod nátlakem Německa došlo k jejímu zredukování na minimální přípustnou velikost. Špatná ekonomická a hospodářská situace státu spojená s astronomickými výdaji na zbrojení do roku 1938, ztrátou pohraničí a nově vzniklou uprchlickou krizí zavdaly příčinu nutnosti prodeji nadbytečných zbraní do zahraničí. Jednalo se o starší i novější typy těžkého, hrubého a lehkého dělostřelectva. Přednostní nabídku obdržely spojenecké státy Velká Británie, Francie, Rumunsko a Jugoslávie, avšak projevily jen mizivý zájem. Do jednání s plzeňskou Škodou se tak vložila německá strana, která do poloviny března 1939 nevybíravým nátlakem získala množství zbraní a munice v celkové hodnotě 648 milionů Kč, aniž by za to adekvátně zaplatila. Zbylá výzbroj spadla Němcům do klína březnovou okupací českých zemí. Západní mocnosti svou pasivní a ústupovou politikou vůči agresivní Třetí říši zapříčinily, že Wehrmachtu spadlo do klína obrovské množství zbraní a techniky určené pro 42 divizí, které byly v následném konfliktu významným způsobem použity proti nim samotným. Pouze část výzbroje, jež se nacházela na Slovensku, obdržela armáda nově vzniklého Slovenského státu, který se ve válce postavil bok po boku Německa.

Březnová okupace zhatila plány československé armády na přestavbu protiletadlového (PL) dělostřelectva. To se mělo týkat modernizace dodávkou slíbených PL kanonů vz. 37. a vojsko se mělo nově rozrůst z dosavadních čtyř na šest dělostřeleckých pluků. Nastalé události však vzaly za své. 15. března se na území Čech a Moravy nacházelo celkem 270 PL kanonů šesti typů spolu s municí o celkovém množství 550 tisíc granátů. Armádě Slovenského státu připadlo 29 kanonů se 105 tisíci šrapnely. 28. dubna 1939 se Adolf Hitler ve svém projevu chlubil, že německá armáda zabrala mj. 500 protiletadlových děl. Toto číslo zahrnovalo i 229 velkorážních kulometů vz. 36, kterých slovenská strana získala 64. Vedle zbraní Němci pro svoje potřeby zabavili desítky letoměrů, výškoměrů, světlometů a naslouchacích zařízení.

Československé kanony na evropských bojištích

Kořistní československé zbraně využívalo během druhé světové války Německo buď samo, nebo jimi vyzbrojovalo své spojence. Produkty plzeňské Škody se tak hojně objevovaly v armádách Rumunska, Maďarska, Bulharska, Finska nebo Slovenska. Protiletadlové kanony nezřídka skončily jako součást tzv. Atlantického valu, systému opevnění budovaného Němci podél západoevropského pobřeží od Norska po francouzsko-španělskou hranici, s cílem zabránit invazi Spojenců.

Ne všechny zbraně získané Němci se ve válce využily. Platí to o čtyřech 8 cm kanonech PL vz. 5/8 a o třech 8 cm kanonech PL vz. 14. Tyto obstarožní a málo výkonné konstrukce, vhodné spíše do bojů první světové války, už jednoduše na moderní konflikt nestačily, a tak jejich stopa rokem 1939 končí. Okupanti projevili zájem až o stacionární 9 cm kanon PL vz. 12/20 v počtu 20 kusů. Do německé výzbroje se zbraň zařadila pod názvem 9 cm Flak M 12 (t), kde písmeno t v závorce značilo tschechisch jako místo původu. Palebná stanoviště se nacházela například v Zabrze v Horním Slezsku či v Kostrynu na řece Odře. Ještě v průběhu srpna 1943 se v německých službách nacházelo 12 těchto děl.

Zdaleka největšího využití ve Wehrmachtu zaznamenal kanon 8,35 cm PL vz. 22, tvořící páteř obrany proti letadlům v předválečném Československu. V době svého vzniku se jednalo o mimořádně výkonné dělo a jen těžko hledalo ve světě konkurenci. O dvě dekády později mělo již to nejlepší za sebou, přesto tolik nezaostávalo za legendární německou „osmaosmdesátkou“ 8,8 cm Flakem 18/36/37/41 (výškový dostřel 9,1 km oproti 10,6 km). Němci do své výzbroje ochotně zařadili všechny zabavené zbraně v počtu 114 kusů nově pod označením 8,35 cm Flak 22 (t). První bojové využití přišlo hned při první příležitosti, a to když Němci v září 1939 zahájili invazi do Polska. O osm měsíců později při bitvě o Francii dokonce jedna baterie postřelovala slavnou Maginotovu linii na blíže neurčeném úseku na řece Rýn. Množství Flaků 22 se rovněž zabudovalo do Atlantického valu, mj. v oblasti Normandie či v Belgii, odkud mohly pálit i na nepřátelské lodě. Ještě v březnu 1944 se jich v bojovém nasazení nalézalo celých 96 kusů.

Slovenské ozbrojené síly v březnu 1939 obdržely všech 29 PL kanonů vz. 22 ponechaných na jejich území. Nejprve se však musely vycvičit nové obsluhy baterií, protože ty předtím tvořili většinou vojáci české národnosti. Při invazi do Sovětského svazu v červnu 1941 bojovala spolu s Wehrmachtem Rychlá divize. Jedna z jejích částí tzv. Protiletadlová skupina však 8,35 cm děly nedisponovala a její obranu proti letadlům tvořila baterie německých Flaků 88 mm a 12 velkorážních kulometů vz. 36. Někdejší pýcha plzeňské Škody prokázala své kvality až v roce 1944 při Slovenském národním povstání. V okolí Bánské Bystrice se v září a říjnu vyznamenala baterie čtyř těchto děl, když několikrát zahnala útočící německé bombardéry a jeden Junkers 88 dokonce sama sestřelila. Při ústupu do hor povstalci následně kanony zničili, aby nepadly do rukou nepřítele.

Spletitá cesta protiletadlových kanonů vz. 37

Je zajímavé, že Němci nedokázali náležitě ocenit moderně zkonstruované PL kanony vz. 37 ve verzích 7,5 cm (Škoda R3) a 8 cm (Škoda S). Wehrmacht si ponechal pouze zkušební baterii čtyř 7,5 cm děl z roku 1937  jako 7,5 cm Flak M.37 (t) a ostatních 108 kusů vyrobených v letech 1939–40, stejně jako zabavených 96 kusů ráže 8 cm rozprodal do zahraničí, většinou mezi své spojence. U lehčí verze R3 se 12 kanonů exportovalo do Nizozemska a 40 do čím dál více proněmecky orientované Jugoslávie. V roce 1941 se prodalo dalších 36 do Itálie, kde pod označením Cannone 75/50 sloužily v rámci teritoriální obrany a použity byly také v severoafrické kampani, kde se vyznamenaly i v boji proti britským tankům. Zakrátko obdrželo posledních 12 kusů také Finsko, které je použilo v následné pokračovací válce proti Sovětskému Svazu. Většinu děl typu S v počtu 80 kusů zakoupila opět Jugoslávie a zbylých 16 Bulharsko. Součástí prodejů nebyly jen samotné zbraně, ale i munice, náhradní díly a mnohdy tažné automobily.

Prodejem děl v letech 1940–41 však jejich pohyb neskončil, protože válka se postupně rozšířila do dalších koutů Evropy. V květnu 1940 se stalo obětí německé agrese Nizozemsko a všech 12 děl Škody R3 se opět ocitlo v rukou Wehrmachtu. Německá blesková válka se nevyhnula ani Jugoslávii, když se na konci března 1941 uskutečnil v Bělehradě státní převrat a země nakrátko vystoupila z Paktu tří. Osm děl R3 ukořistila Itálie a osm kusů silnější verze S putovalo do Bulharska. O desítky zbylých PL kompletů se přihlásila nově zformovaná chorvatská armáda, bojující ve válce na straně Německa. Již v květnu 1941 vyslaly Škodovy závody svého zástupce do Sarajeva a Záhřebu, aby prohlédl stav těchto kanonů a navrhl jejich opravy. Chorvati shromáždili 18 kusů typu R3, z toho 8 bez závad, a 55 děl verze S, z nichž bylo 28 v pořádku. Do února 1945 se v Plzni podařilo opravit a odeslat zpět do Chorvatska 10 kanonů R3 a 26 S, včetně devíti ústředních zaměřovačů. 7,5 cm kanony PL vz. 37 se ještě v menším množství objevily v poválečném československém dělostřelectvu, ale brzy došlo k jejich vyřazení z důvodu unifikace výzbroje.

Jak je vidět, československé zbraně, potažmo protiletadlové dělostřelectvo, sehrálo v průběhu druhé světové války ve výzbroji řady armád nemalou roli. Ocitlo se na mnoha tehdejších bojištích západní či východní fronty nebo v severní Africe. Mnohdy se přihodilo, že tato děla střílela navzájem proti sobě, protože je v různých obdobích války používaly obě bojující strany. V květnu 1945 nastal v Evropě konečně mír a tuzemský zbrojní průmysl měly čekat nové výzvy.

Text: des. Miroslav Adamec

Foto: Světozor a wikipedia.org