Nakupovalo se v zahraničí. Armádní obrana proti letadlům v Československu ve třicátých letech minulého století.

Za jednu z největších slabin československé prvorepublikové armády patřila bezesporu protivzdušná obrana. Nedostatek finančních prostředků a podcenění letectva coby nastupující nové zbraně způsobily škody, které se v období horečného zbrojení z let 1935–38 stačily napravit jen stěží. Naprostou většinu prostředků spolkla teritoriální obrana proti letadlům (TOPL), zahrnující průmyslové oblasti, dopravní uzly a muniční sklady. Na straně druhé stála armádní obrana proti letadlům (AOPL), která zajišťovala ochranu domácího vojska v případě konfliktu. Nutno podotknout, že druhá kategorie představovala skutečnou Achillovu patu ozbrojených sil a dlouhá léta existovala pouze na papíře.

Těžkosti zbrojního průmyslu

Snahy poskytnout polním jednotkám palebné krytí před útoky letectva sahají v Československu do roku 1919, kdy došlo k nákupu 47 německých kulometů Becker ráže 2 cm. Kvůli neuspokojivé lafetaci a řadě menších nedostatků však byly zakrátko uloženy do skladů. Ministerstvo národní obrany (MNO) se od roku 1922 zabývalo otázkou zavedení lehkého protiletadlového (PL) děla, jež by vyplnilo mezeru mezi používanými kulomety ráže 7,92 mm a nově zavedeným 8,35 cm kanonem vz. 22. Mělo se jednat o zbraň, která by účinně zasahovala nejen proti letadlům ve výškách 600 až 1500 metrů, kde již byly kulomety nedostačující, a děla nevyhovovala z důvodu vysoké úhlové rychlosti cíle, ale i proti obrněným vozidlům a lehkým krytům. Ačkoli patřil československý zbrojní průmysl ke světové špičce ve výrobě dělostřeleckého materiálu, na tomto poli měl najít své limity.

Plzeňská Škoda do roku 1930 realizovala několik projektů děl ráže 5,7 až 6,6 cm o různé výkonnosti, přičemž některé dovedla do fáze prototypů. Nepřekonatelným problémem se však stal požadavek hipomobilní dopravy, který dovoloval jen omezenou hmotnost kanonu, s čímž souvisel i jeho neuspokojivý výkon. Nové možnosti se otevřely počátkem 30. let, kdy se schválila autotrakce a doprava tak nebyla v plné míře závislá na koňské síle. Absence kanonů pro boj s letadly ve středních výškách byla na MNO kritizována, ale věc se odložila a do roku 1934 nepřišly žádné nové výsledky.

Problémy doprovázely rovněž konstrukce malorážních automatických PL zbraní. Od poloviny 20. let vyvíjela brněnská Zbrojovka kulomety ráže 12 až 20 mm, avšak bez valného úspěchu. Do výzbroje se nedostala ani slibně vyhlížející 15 mm verze. Úlohu PL prostředků pěšího vojska a jezdectva tak nadále plnily pěchotní kulomety vz. 24 a vz. 26 ráže 7,92 mm. Z důvodu rostoucí hrozby ze strany sousedního Německa a dynamickému vývoji stíhacích a bombardovacích letounů ve světě začala být situace v polovině 30. let kritická. V únoru 1935 padlo na poradě Hlavního štábu rozhodnutí, že se vhodné zbraně nakoupí v zahraničí, což se stalo nepříjemnou vizitkou jinak fungujícího tuzemského zbrojního průmyslu.

Řešení má název Oerlikon

Volba padla na švýcarský podnik Oerlikon, jehož zbraně československá armáda v uplynulých letech několikrát testovala. V květnu 1935 bylo objednáno 12 nově vylepšených 2 cm automatických kanonů, které brzy nato úspěšně prošly vojskovými zkouškami. V červenci došlo následně k objednání 128 kusů a na konci roku dalších 60. Zbraň se zavedla oficiálně do výzbroje v lednu 1937 pod označením Velký kulomet proti letadlům (VKPL) vz. 36. Jednání o zakoupení výrobní licence se táhly více než rok a skončily neúspěšně, protože švýcarská strana si kladla neúměrné požadavky. Podařilo se alespoň získat práva na výrobu munice. Brněnská Zbrojovka a Sellier & Bellot do března 1939 vyrobily více než 1,7 milionu granátů všech typů. Následovaly další objednávky nových kusů, ale po Mnichovu se jevily již zbytečnými, a proto se zrušily. Při zářijové mobilizaci v roce 1938 tak armáda disponovala celkem 227 kanony. Uvažovalo se také nad modifikací v letecký kulomet pro stíhací letoun Avia Bk-534 a nově vyvíjený Avia B-35, avšak k realizaci již nedošlo.

Velký kulomet proti letadlům vz. 36 v palebném postavení

Zbraň byla instalována na trojramenné lafetě, s rameny rozložitelnými po 120° a odměrem zbraně 360°. Úsťová rychlost střely činila 830 m/s. Zatímco účinný výškový dostřel dosahoval 1100 m, dálkový čítal 2500 m. Náměr se pohyboval od –8˚ do +85˚. Střelec sedící na sedačce mohl při míření využít zaměřovač vz. 36 na vzdušné cíle a záměrný dalekohled vz. 36 na pozemní cíle s 2x zvětšením. Střelba s praktickou kadencí kolem 120 ran/min mohla byt vedena jednotlivými ranami i dávkou. Využívalo se zásobníků s kapacitou 15 nábojů a nejčastějším typem střeliva byly nárazové a průrazné střely. Obsluhu tvořilo celkem sedm mužů ve složení velitel roje, střelec, nabíječ, dva pomocníci a dva nosiči. K nim ještě někdy připadali cyklista a dva pozorovatelé. Dopravu zajišťovaly nákladní automobily Tatra T-82 a T-85. Malorážní dělo včetně lafety a snímatelnými dřevěnými koly vážilo 295 kg a na přesun jej bylo možno rozložit na 10 částí o maximální hmotnosti 49 kg. V březnu 1939 se kalkulace jedné kompletní zbraně pohybovala kolem 185 000 Kč.

Motorizovaná pěchota s velkými kulomety

Nově zavedený kanon se měl stát páteří narychlo vytvářených rot VKPL v rámci vojskových těles pěchoty. V září 1938 spadalo pod AOPL 16 takových uskupení. Hlavní štáb zařadil polovinu z nich čtyřem rychlým divizím, tři roty hraničářským plukům (HP 4, 18, 19), jednu rotu velitelství I. armády v Kutné Hoře, dvě roty velitelství IV. armády v Brně a zbylé dvě roty zaujaly postavení na Slovensku v okolí Popradu. Podle tabulek čítala každá z rot 120 osob, měla 8 VKPL, 25 automobilů a v jejím čele stál štábní kapitán pěchoty. Rota sestávala ze dvou čet, z nichž každá měla dva roje po dvou zbraních, dále pomocné družstvo a spojovací roj. Zbylých 88 velkorážních kulometů umístěných v 11 rotách VKPL našlo postavení ve vnitrozemí v rámci TOPL.

Pohotovostní přeprava velkých kulometů

Varianta Bofors přišla pozdě

Stále však zůstávala nevyřešena otázka děla, jehož ráže by se pohybovala kolem 4 cm. Plzeňská Škoda v letech 1934–37 představila kanony řady Z o hodnotách 4 a 4,7 cm, jež pro svou víceúčelovost patřily k naprostému unikátu, ale velení armády je nedokázalo náležitě docenit. Přitom verze Z1, osazená na obrněném podvozku, představovala vůbec první stíhač tanků na světě. Hledat se tedy muselo opět v zahraničí. V létě 1938 došlo narychlo k nákupu osmi automatických kanonů soustavy Bofors ráže 4 cm, včetně munice a výrobní licence. Ve své kategorii se jednalo o jedny z nejlepších zbraní a vlastnily je armády z celého světa. Tato zakázka však přišla příliš pozdě. Termín dodání se stanovil na rok 1939 a po Mnichovu tedy byly smlouvy zrušeny. To jen korespondovalo s celkovým stavem protivzdušné obrany, kterou armáda dlouhá léta podceňovala. Naši vojáci mohli tato děla použít až v roce 1942 při obraně severoafrického přístavu Tobruk v rámci Čs. lehkého protiletadlového pluku 200 – Východního.

Zcela nedostatečná AOPL

Až na výjimky protiletecká ochrana vojsk téměř neexistovala. V září 1938 krylo 16 kulometných rot naprosté minimum z celé mobilizované armády. Kulomety firmy Oerlikon sice patřily k nejmodernějším zbraním, ale nepodařilo se jich zajistit dostatek jak pro potřeby AOPL, tak pro TOPL. Například nejvíce ohrožená Praha, za jejíž obranu odpovídal Obvod Opl „A“, mělo bránit pouhých 16 kanonů vz. 36. Ve výzbroji potom zcela chyběly požadované kanony ráže 4 cm pro boj s letouny v malých a středních výškách. Při mobilizaci řada velitelů upozorňovala na eventuální nebezpečí leteckých útoků. Pro ilustraci, štáb 5. divize, dislokované v jižních Čechách, posuzoval situaci následovně: „Aktivní OPL důležitých míst a směrů byla naprosto nedostatečná, v celé oblasti nebylo ani jedné jednotky OPL nebo VKPL, a tak i středisko jako Čes. Budějovice nebylo prakticky chráněno. Tento nedostatek mohl míti katastrofální následky pro územní a komunikační uzly. Doprava by byla snadno ochromena a útoky by byly zničily odolnost národa.“

Text: des. Miroslav Adamec

Foto: VHÚ