Pěchotní kulomety jako prostředek obrany proti letadlům za první republiky

Doktrína obrany proti letadlům (PL) československé armády ve 20. a 30. letech jasně stanovila, že její aktivní prostředky měly ničit nepřátelské letouny a znemožňovat nebo aspoň ztěžovat jejich činnost. Vedle stíhacího a bombardovacího letectva, dělostřelectva proti letadlům a světlometů s naslouchacími přístroji sem patřily i kulomety proti letadlům. Vedle velkorážních 20 mm kulometů švýcarské firmy Oerlikon se využívaly rovněž klasické pěchotní s ráží 7,92 mm. Přestože tyto zbraně limitoval poměrně nízký dálkový a výškový dostřel, v protiletadlové výzbroji měly svou nezastupitelnou úlohu.

 

Používané kulomety a jejich charakteristika

Zbrojní průmysl meziválečného Československa patřil ke světové špičce a kromě domácí poptávky vyráběl své produkty do celé řady zemí. To platilo například pro protiletadlový 8,35 cm kanon vz. 22 z dílny plzeňské Škody. Obdobný případ představoval automatický lehký kulomet ZB vz. 26 ráže 7,92 mm (střelivo Mauser) předního konstruktéra Václava Holka. Od září 1926 do září 1938 dodala Československá zbrojovka v Brně celkem 120 000 kusů těchto kulometů, z nichž 30 500 převzala čs. branná moc. Cena prvních objednávek se pohybovala kolem 31 500 Kč za kus, ale Ministerstvu národní obrany se do roku 1937 postupně podařilo dohodnout množstevní slevu za kulomet až na částku 3400 Kč.  Zbývající zbraně připadly na export do mnoha zemí světa, mj. do Brazílie, Číny, Japonska, Rumunska nebo Turecka. V roce 1935 došlo k prodeji licence do Velké Británie, kde byl kulomet následně vyráběn v Royal Small Arms Factory v Enfieldu pod názvem BREN (počáteční názvy Brna a Enfieldu) a ve druhé světové válce patřil k nejrozšířenějším zbraním vůbec. Českoslovenští vojáci jej tak úspěšně použili při obraně Tobruku či obléhání Dunkerque. Ve své době představoval ZB vz. 26 obrovskou inspiraci pro zbrojní konstruktéry a ovlivnil celou řadu následovníků. K jeho největším přednostem patřily snadné ovládání při střelbě, jednoduchá a rychlá výměna hlavně (kolem pěti sekund) a nenáročná údržba. Hmotnost zbraně bez zásobníku činila 8,84 kg, což vyhovovalo přepravným podmínkám. Nevýhodu mohla naopak představovat poměrně nízká kapacita schránkového zásobníku na 20 nábojů. Vzduchem chlazená hlaveň vydržela nepřetržitou střelbu 200 ran a její celková životnost se odhadovala až na úctyhodných 50 000 výstřelů.

Nezastupitelnou úlohu ve výzbroji čs. armády měly rovněž těžké kulomety. K nejpoužívanějším patřil bezesporu těžký kulomet vz. 24. Vznikl adaptací rakousko-uherské verze Schwarzlose vz. 7/12 ráže 8 mm na střelivo ráže 7,92 mm (Mauser). Celkem bylo takto upraveno 4987 kulometů, značených jako vz. 7/24, na čemž Zbrojovka Janeček pracovala od října 1924 do června 1928. Do roku 1932 současně firma vyrobila dalších 2253 kusů již v nové ráži pod označením vz. 24. Robustní zbraň o váze kolem 20 kg obvykle posazená na trojnožce vykazovala vysokou výkonnost a spolehlivost a kromě celkové hmotnosti neměla výrazné nedostatky. Při střelbě ochlazovalo hlaveň až 4,5 litrů vody umístěné v jejím plášti. K zásobení municí sloužil pás na 250 nábojů.

Během roku 1937 se začala kulometná verze vz. 24 postupně nahrazovat těžkým kulometem ZB vz. 37 ráže 7,92 mm. Stejně jako ZB vz. 26, i v tomto případě stál za vývojem Václav Holek z Čs. zbrojovky v Brně. Jednalo se o moderní a výkonnou zbraň, vycházející z předchozího modelu vz. 35. Oproti výše zmíněným kulometům se u tohoto účinný dostřel zvýšil z 2000 m na 2500 m.  Nově vydržela vzduchem chlazená hlaveň až pětiminutovou nepřetržitou palbu, což odpovídá 2500 vystřeleným ranám. Ke střelbě se běžně používaly pásy o kapacitě 100 nebo 200 nábojů. Z objednávky 9300 kusů se jich podařilo do září 1938 zajistit pro tuzemskou armádu kolem 3500. Vedle kulometných jednotek vojskových těles pěchoty je měly obdržet lehké tanky vz. 35 a 38 a objekty těžkého opevnění v oblasti Moravské Ostravy. Coby exportní zboží se ZB vz. 37 následně dostal do Jugoslávie, Rumunska nebo Íránu. Ve Velké Británii byl kulomet licenčně vyroben firmou Birmingham Small Arms Company v počtu 60 000 kusů a pod názvem BESA tvořil nejrozšířenější kulometnou výzbroj britské obrněné techniky za druhé světové války.

 

Z pěchotních kulometů protiletadlové

Primárně se měly kulomety v boji používat proti pěchotě a motorizovaným a lehce obrněným cílům nepřítele. S rostoucím významem letectva vyvstala potřeba upravit tyto zbraně pro boj proti letounům operujících v malých výškách do 1000 m. Stávající kulomety bylo tedy nutné vybavit potřebným příslušenstvím (zaměřovače a podstavce pro střelbu) a jejich obsluhy podrobit odpovídajícímu výcviku.

Z československých kulometů ráže 7,92 mm se do září 1938 nejvíce počítalo pro boj s letadly s lehkou verzí ZB vz. 26. Pro toto použití vyvinula Zbrojovka Brno kulometný zaměřovač PL vz. 32. Zařízení se skládalo ze základny, vidlice, kruhové mušky a průhledítka. Při palbě na cíle letící vysokou rychlostí bylo potřeba střílet před ně ve směru, odkud se pohybovaly. Správným zaměřením přes kruhovou mušku s vnějším a vnitřním kruhem a průhledítkem takto získal střelec potřebný nadběh. Objevil-li se letoun při směru do kruhové mušky na hraně vnějšího kruhu, střelba probíhala nepřetržitě do té doby, než se dotklo vnitřního kruhu. Kromě nadběhu plnilo zařízení samočinně i druhý úkol, a to udělení záměrného úhlu. Střelec tak měl relativně jednoduchou činnost, ale musel se řídit několika určenými pravidly u cílů letících nízko, ve větší vzdálenosti, šikmo nebo střemhlav. Zaměřovač se přenášel v kožené brašně o celkové hmotnosti 1,8 kg a jeho nasazení na kulomet šlo snadno a rychle. Uzpůsoben byl také pro použití s plynovou maskou. Pro případné oslnění sluncem střelce se do pryžového chránítka ukládal filtr. Před použitím musela obsluha provést rektifikaci zaměřovače pomocí stojánku a srovnáním mířidel dle příslušných tabulek umístěných ve vzdálenosti asi 10 m před kulometem.

V případě podstavců pro střelbu se používalo několik možných způsobů. K nejrozšířenějším patřil kůl z tvrdého dřeva s kloubovým držákem, k nimž příslušely nárazný špalík a palice. Zavedlo se rovněž několik kovových podstavců s různou nastavitelnou výškou (např. ZB-308 pro kulomet ZB vz. 37). Obě verze umožňovaly střelbu s odměrem 360˚ a náměrem od 0˚ do 85˚ až 90˚. Poslední možnost upevnění představoval puškový podstavec. Dva vojáci stojící na krok proti sobě svírali na ramenou jednu pušku a zároveň přidržovali dvounožku střelcova kulometu, který se o pušku opíral. Tento způsob nepatřil příliš mezi efektivní a představoval spíše krajní řešení.

 

Organizace stálých rot protiletadlových kulometů

Při branné pohotovosti státu v září 1938 tvořily kulomety ráže 7,92 mm poměrně vysokou roli v protiletecké obraně Československa. Stovky těchto zbraní vykrývaly mezery v nedostatečných počtech PL kanonů (220 ks) a velkorážových kulometů Oerlikon (227 ks) na velkém území se strategicky nevýhodným tvarem pro obranu. Všechna děla s více než třetinou velkých kulometů a částí stíhacího letectva podřídil Hlavní štáb Teritoriální obraně proti letadlům, která v rámci čtyř obvodů a 21 samostatných skupin chránila největší města, průmyslové oblasti, zbrojní závody a dopravní uzle. Nejvyšší velení rozhodlo, že k těmto silám připadne i 48 stálých rot protiletadlových kulometů. Tabulkově se každá taková rota skládala ze tří čet po čtyřech lehkých kulometech vz. 26. Vytvořené stálé roty tedy čítaly celkem 576 kulometů. Největší počet těchto zbraní se soustředilo v okolí Prahy (72 ks), Moravské Ostravy (72 ks) a Plzně (60 ks). Tato palebná stanoviště se navzájem kryla s PL dělostřelectvem. Ovšem na řadě míst v republice chránily vzdušný prostor pouze lehké kulomety (Kladno, Poděbrady, Kroměříž, Banská Bystrica), a to představovalo vážné ohrožení. Na obraně zápolí se podílely také některé zbrojní továrny, jež se vyzbrojily na vlastní náklady a vytvořily tak celkem sedm skupin (Brno, Strakonice, Uherský Brod, Vsetín, Považská Bystrica) čítajících 126 lehkých kulometů. Zdá se, že teritoriální obrana se až příliš spoléhala na obyčejné kulomety, protože počet kanonů byl nedostačující. Ještě horší situace panovala v ochraně vojsk v poli, protože tam PL obrana prakticky neexistovala. Českoslovenští vojáci tak museli improvizovaně spoléhat pouze na krátký dostřel zbraní ráže 7,92 mm a to mohlo v eventuálním konfliktu znamenat značnou nevýhodu.

 

Na podzim 1938 představovala Luftwaffe pro Československo velice obávaného protivníka. Zcela jistě se nedá tvrdit, že by lehké a těžké kulomety představovaly pro nepřátelské letouny vážnější hrozbu. Při nedostatečně vybaveném PL dělostřelectvu a zastaralejším leteckým silám mohly tyto zbraně protivníkovi způsobit jen velmi omezené škody. Vysoké ztráty by pravděpodobně naopak postihly kulometné obsluhy, československou armádu jako celek a bezpochyby civilní obyvatelstvo. Jak vidno, k hrozícímu střetnutí s mocným sousedem nakonec rozhodnutím politiků nedošlo. Desetitisíce kulometů se dočkaly v následujících letech bojového nasazení jako německá kořistní výzbroj na všech evropských válčištích.

 

Text: des. Miroslav Adamec

Foto: magazín Světozor a vojenská příručka Rukověť pro poddůstojníky 1936

Fotogalerie