Čs. protiletadloví dělostřelci na východní frontě (1943–1945). Díl II. – Boj proti letadlům i pěchotě

Během druhé světové války bojovaly pod československou vlajkou po boku Spojenců desetitisíce mužů a žen. Nejpočetnějším vojenským uskupením se stal 1. československý armádní sbor pod velením Ludvíka Svobody. Po boku Rudé armády jednotka vojensky vystoupila na řadě míst, ať už u Sokolova, Kyjeva, Dukly nebo Liptovského Mikuláše. Při tuhých bojích na východní frontě se mimo jiné vyznamenalo protiletadlové dělostřelectvo.

Německá prohra v největší tankové bitvě v dějinách v Kurském oblouku v srpnu 1943 znamenala definitivní ztrátu strategické iniciativy Wehrmachtu na celé východní frontě. Rovněž aktivita leteckých sil Luftwaffe se vytrvale snižovala. Jeden z plánů operace Barbarossa z léta a podzimu 1941, zničit letectvo Rudé armády, se i přes četné úspěchy nepodařil. Sověti řadu leteckých závodů přesunuli dále na východ, což nedovolovalo strategickým bombardérům nepřítele účinně zasáhnout. Navíc byly letouny potřeba i nad Německem a Francií, kde vládu nad nebem postupně přebírali Britové s Američany. Jak válka na východě pokračovala, síla a možnosti německého letectva se stále snižovaly ve prospěch sovětského. Přesto Luftwaffe stále představovala hrozbu, s níž se muselo počítat. Brzy se s ní měly seznámit i protiletadloví dělostřelci v řadách 1. čs. samostatné brigády v SSSR plukovníka Ludvíka Svobody.

Českoslovenští protiletadlovci v akci

První výstřely proti nepřátelským letounům zaznamenaly československé obsluhy děl a velkorážních kulometů na sklonku roku 1943 při slavném tažení Ukrajinou. Samostatná brigáda disponovala poměrně skromnou výzbrojí čtyř 37 mm protileteckých kanonů vz. 1939 a šesti 12,7 mm kulometů DŠK dodaných Rudou armádou. Podle ruského výrazu zenitnaja ustanovka (protiletadlové dělo) se pro tento druh vojska vžil výraz „zenitčíci“. Služba u zenitních děl i kulometů se vyznačovala poměrně vysokou náročností. Vojáci obsluhovali a hlídali výzbroj dnem i nocí, a to za každého počasí. Dělostřelecké palebné postavení navíc vyžadovalo vykopat zákop o průměru čtyř metrů s hloubkou 60–80 cm. Nejčastější zdravotní problémy představovaly nachlazení s angínou a poškozený sluch vlivem hlasité střelby. Do začátku jara 1944 protiletadlové baterie zahájily palbu na letící cíle asi ve třiceti případech, přičemž třetina z nich měla znamenat jejich sestřelení nebo poškození. Po jednom úspěšném zásahu se podařilo i zajmout posádku zničeného stroje. Dle záznamů se mělo převážně jednat o Junkersy Ju 87 a 88, Heinkely He 111 a Focke-Wulfy Fw 189. Poslední jmenovaný typ letounu sestřelil kulometem za přispění světlometu i vojín Alexandr Štípek, ale dle svých slov byl úspěch připsán někomu jinému: „Já jsem ho pěkně sestřelil, jak ho chytla ta světla, tak ho bylo vidět, a náš kulomet prostřelil pancéř. Tak pěkně nadletěl, střílel a já jsem byl z druhé strany. Padesát nábojů bylo v pásu a každý pátý byl svítící. Bombardér spadl, sestřel byl uznán, ale byl přiznán jinému vojákovi. Nějakému desátníkovi, to byl Slovák. On byl velitel na službě, ale vůbec s námi nebyl.“ Často se stávalo, že zničení letounu si nárokovaly i sousední rudoarmějci. Na základě pozorování pozemních jednotek pak musela každý takový „spor“ rozsoudit příslušná komise.

Během roku 1944 se československá armáda na východě nadále rozrůstala a to se týkalo i protiletadlového dělostřelectva. 1. čs. armádní sbor, začleněný do 38. armády generálplukovníka Moskalenka, zasáhl v září do Karpatsko-dukelské operace celkem se třemi protiletadlovými oddíly. Původní záměr, proniknout za přispění východoslovenských divizí několika průsmyky na území Slovenska a tam se spojit s povstaleckými jednotkami, se nezdařil. Wehrmachtu se včas podařilo odzbrojit dvě slovenské divize hájící úsek 100 km fronty na severovýchodě země a spolu s maďarskými silami zaujaly dobře připravená obranná postavení až do hloubky 50 km. Řečí čísel i výpověďmi pamětníků představovaly boje v Dukelském průsmyku nejkrvavější střetnutí Čechoslováků za celou válku. Špatně a narychlo naplánovaná akce maršála Koněva se namísto pěti dnů protáhla na dva měsíce, které si vyžádaly pět a půl tisíce padlých a raněných příslušníků armádního sboru a ztrátu bezmála 20 tisíc sovětských vojáků. Ve světle vysokých ztrát neblaze proslul Koněvův výrok: „Buď Karpaty přejdeme, nebo na nich zemřeme!“

Střety s útočícími letouny Luftwaffe zaznamenaly obsluhy děl a kulometů zejména v počáteční fázi bojů zhruba do konce září. Z přibližně deseti zaznamenaných případů palby mělo v osmi z nich dojít k úspěšnému sestřelu. Mělo se jednat zejména o stroje Messerschmitt Bf 109 a Focke-Wulf Fw 190. V nehostinném horském terénu nastaly i chvíle, kdy protiletadlovci museli bojovat s pěchotou nepřítele. Takovou situaci poznal tehdejší velitel děla Josef Brabenec: „My jsme tam dostali takovou nakládačku, německá dělostřelecká ofenzíva, tam nám snad nejvíc lidí padlo. Naši pěšáci tam utíkali, to bylo strašný a my protiletadlovci třetí brigády jsme zůstali jako první linie… A teď hodinu byla palba z německé strany, přilétly dva messerschmitty, nesestřelili jsme je, ale utekly. Německá pěchota se na nás hrnula.“ Útočící Němce zastavila až palba z protiletadlových zbraní, až potom přišel rozkaz k ústupu.

V další fázi bojů v Karpatech zaznívala protiletadlová palba již sporadicky, protože německé letouny se vlivem nepříznivého počasí pohybovaly ve výškách nad 5000 metrů nebo vůbec. Mnoho střetů s Luftwaffe nepřineslo ani následné tažení Slovenskem. Ovšem to neznamenalo, že by se zenitčíci ocitli bez práce. Od února do dubna 1945 probíhaly těžké boje o Liptovský Mikuláš, místo druhého nejkrvavějšího vystoupení Čechoslováků hned po Dukle. Bez výrazné podpory tanků a letectva, které velení určilo pro Ostravskou operaci, se po boku Rudé armády střetli se spojenými německo-maďarskými silami. Nezřídka se stalo, že se protiletadloví dělostřelci museli bránit i svými osobními zbraněmi. Jedním z účastníků lítých bojů byl Antonín Babič: „Naše baterie měla chránit naši pěchotu. Před Mikulášem ustoupila a zaujala obranné postavení před našimi děly. Nějakých patnáct, dvacet metrů. Němci bránili pěchotě v ústupu a přestřelovali je. Pak se Němci zaměřili na naši baterii. První nástřel byl krátký, druhý byl dlouhý, třetím se trefili. Já jsem byl raněn s dalšími deseti vojáky, dva byli mrtví…“ Při březnovém chaotickém ústupu z města to byli právě protiletadlovci, kdo se postaral o důležitou krycí palbu. Brigádní generál Karel Klapálek, ostřílený velitel od Tobrúku, jenž zakrátko stanul v čele 1. čs. armádního sboru, později vyzdvihl úlohu ženských příslušnic: „Svou vytrvalou a dobře mířenou palbou na pozemní cíle nedovolily nacistům přetnout cestu, po níž jednotky z města ustupovaly.“ Začátkem dubna se po obrovských ztrátách konečně podařilo město dobýt a tím se otevřela cesta k osvobození dalších míst na Slovensku a Moravě.

Slovenské národní povstání

Dne 29. srpna 1944 vypuklo v oblasti středního Slovenska ozbrojené povstání s cílem pomoci přibližující se Rudé armádě a vymanit se z dosavadního spojenectví s Německem. Povstalecká armáda, pojmenovaná jako 1. československá armáda na Slovensku, postupně dosáhla počtu až 60 tisíc mužů a zpočátku ovládala území o rozloze 20 tisíc km² s centrem v Bánské Bystrici. Ozbrojené uskupení zahrnovalo část slovenské armády a později i čs. samostatný stíhací letecký pluk a 2. čs. paradesantní brigádu v SSSR. Po rozhoření prvních bojů se část čs. armádního sboru v SSSR nacházela v okolí města Přemyšl. Dělovod Josef Brabenec později na tamní dění vzpomínal: „Najednou slyšíme, jak od německý strany přilítaj dva těžký bombardéry, ale tak nízko... Před námi byla první brigáda, vidíme, jak po nich střílej. Když přilítli až k nám, nedostali jsme ani povel, najednou to některej dělostřelec zmáčk a pustili jsme palbu celá baterie. No, nic se nedělo, nikdo nám nic neříkal, letadla přelítly. Asi za dvě hodiny přijel velitel oddílu a povídá: ,Chlapi, vy jste měli štěstí, že jste je nesestřelili, to byli slovenský letci, který ukradli Hitlerovi dvě letadla, přelítli frontu a přistáli ve Lvově na letišti.‘“

Povstalecká armáda trpěla akutním nedostatkem těžkých zbraní, což se týkalo i protiletadlové obrany. V rámci Smíšené skupiny Dělostřeleckého protiletadlového pluku se podařilo aktivovat tři bojové skupiny: Baterie 10 s čs. předválečnými 8,35 cm kanony vz. 22, Baterie 18 s německými 8,8 cm děly Flak a Baterie 22 tvořená 2 cm velkými kulomety proti letadlům vz. 36. Několik dalších velkorážních kulometů s omezeným množstvím municí se podařilo přepravit spolu s částí 2. paradesantní brigády do poloviny října. Je pochopitelné, že s takto mizivou výzbrojí se mohli povstalci bránit útokům Luftwaffe jen na několika klíčových místech. Ke strategicky nejvýznamnějším patřilo letiště Tri duby jižně od B. Bystrice, které sloužilo k zásobování zbraní a materiálem ze SSSR a od západních spojenců. Právě zde se nejvíce vyznamenala 8,35 cm děla vz. 22, i když se již jednalo o zastaralou výzbroj. Čtveřice kanonů se sem přesunula 22. září, kdy vystřídala baterii Flaků odeslaných do boje proti německým tankům. Následující týdny se letiště stávalo častým cílem leteckých útoků a obsluhám Baterie 10 se podařilo některé nálety odrazit ještě před vypuštěním bomb. Jeden bombardér Junkers Ju 88 se podařilo sestřelit. Poslední boje zaznamenala baterie ještě 29. října v samém závěru povstání při ústupu do hor. V obci Donovaly se dělostřelcům podařilo úspěšně odrazit několik náletů bombardérů, včetně tříčlenného roje Ju 88. Příští den obsluhy svá děla zničily, aby nepadla do rukou nepřítele.

Po únorovém převratu v roce 1948 komunistická propaganda proměnila odboj na východní frontě ve svůj triumf. Pravda se postupně vytrácela překrucováním faktů. Živí i padlí vojáci posloužili jako symbol tzv. bratrství se Sovětským svazem. Jako zářný příklad může posloužit pečlivě budovaný odkaz padlého hrdiny z bitvy u Sokolova nadporučíka Otakara Jaroše, který byl ve skutečnosti plně oddán masarykovským ideálům. Téma dukelských bojů jako jedné z hlavních tradic Československé lidové armády se později zcela zprofanovalo. Paradoxem dějin je skutečnost, že většina československých vojáků na východní frontě, zejména volyňských Čechů, komunismus po vlastní zkušenosti odmítala. Karpatsko-dukelská operace a Slovenské národní povstání patří k nejvýznamnějším vojenským vystoupením v moderních dějinách Čechů a Slováků, a i když byla jejich památka dlouhou dobu účelově zneužívána, jejich odkaz zůstává nezpochybnitelný.

Text: četař Miroslav Adamec

Foto: VHÚ