Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní. Díl 1. – Cesta k jeho vzniku a první bojové nasazení

Během druhé světové války bojovaly po boku spojeneckých vojsk, ať už na Východě nebo Západě, desetitisíce Čechoslováků. Prolévaly krev v letecké bitvě o Británii, po boku Sovětů v bojích o Kyjev a Duklu, ale i při tažení v severní Africe a Středním východě. Nasazení v Západní poušti a především obrana legendárního Tobrúku patří k nejvýznamnějším tradicím Armády České republiky. Podívejme se zblízka na období od jara 1942 do léta 1943, kdy se tamní čs. pěší jednotka přeměnila na protiletadlové dělostřelce.

 

Čs.  pěší prapor 11 – Východní

Severoafrické bojiště patřilo k nejdynamičtějším frontám války. Německo-italské jednotky se odtud marně pokoušely vyhnat Brity a dosáhnout Suezu, čímž by dosáhly významné strategické výhody. V řadách Britského impéria zde bojovali Australané, Novozélanďané, Indové či Jihoafričané a spolu s nimi se vytvářely vojenské jednotky z řad podrobených států – Polska, Řecka a Československa. Za pomoci Čs. generálního konzulátu v Jeruzalémě v čele s Josefem M. Kadlecem a Čs. vojenské mise pro Blízký východ a Egypt pod velením divizního generála Ondřeje Mézla docházelo k organizaci vojenské skupiny Čechů, Slováků a Rusínů od poloviny roku 1940. Téhož roku se symbolicky na státní svátek 28. října ustavil Čs. pěší prapor 11 – Východní pod velením podplukovníka Karla Klapálka a současně též Čs. výcvikové středisko – Východní v čele s plukovníkem Josefem Korešem. Vojenské jednotky se rekrutovaly především ze tří skupin: utečenci z Protektorátu po tzv. balkánské trase, několika transportů ze Sovětského svazu, kde se nacházeli internovaní muži po porážce Polska, a nakonec ze starousedlíků žijících v Palestině. Na konci roku 1940 se na Blízkém východě nalézalo celkem 487 Čechoslováků ve zbrani a další přicházeli.

Většina příslušníků praporu si zpočátku těžko zvykala na zcela jiné podnebí, tolik odlišné od středoevropského. Řada z nich navíc neprodělala vojenskou prezenční službu a problém představovala i jazyková bariéra. Náročný výcvik v pouštních podmínkách proměnil během několika měsíců nesourodou skupinu vojáků v dobře organizovaný celek schopný plnit jakýkoli úkol zadaný Brity. Největší zásluhu na tom měl bezesporu velitel a bývalý legionář pplk. Klapálek. Jeho vojáci na něj vzpomínali jako na přísného, ba až hrůzu nahánějícího důstojníka, avšak s férovým jednáním, charismatem a osobitým humorem. Zajímal se o problémy běžných vojáků a údajně si všechny pamatoval, i proto byl mezi nimi tolik oblíbený.

Válečný rok 1941 přinesl pro Klapálkovy muže řadu výzev a očekávání. Během února se jednotka přesunula do okolí Alexandrie, kde se nejprve podílela na obraně přístavu a následně i zajateckých táborů, kde střežila Němce a Italy. Během jara prapor posílilo dalších několik stovek Čechů a Slováků dorazivších ze sovětské internace. Rommelova jarní ofenziva způsobila zahnání spojeneckých vojsk o několik set kilometrů na východ a obležení Tobrúku. Do přímých bojů se čs. prapor prozatím nezapojil a obsadil část druhé obranné linie v Západní poušti. Vedle toho mu byla svěřena protiletecká obrana několika letišť, protože panovaly obavy z jejich obsazení německými výsadkáři. K tomu se využily i důvěrně známé kulomety Bren, jež vycházely z předválečného lehkého kulometu vz. 26 vyráběného v Československu. Koncem června britské velení odeslalo jednotku do Sýrie a Libanonu, kde se v rámci operace Exporter střetla se silami Vichistické Francie a zaznamenala i první ztráty. Následující měsíce zde prapor zajišťoval strážní službu a podílel se na správě země.

Konečně v říjnu Britové rozhodli o přesunu Čechoslováků do obklíčeného Tobrúku, kde vystřídali část unavených obránců. Spolu s Brity, Australany a Poláky se stali pověstnými „tobruckými krysami“, jak je hanlivě nazývala říšská propaganda. Německo-italskou blokádu doprovázely nálety a dělostřelecké přepady, písečné bouře, výkyvy teplot, nedostatek vody a jednotvárná strava. Strategicky důležitý přístav se však podařilo ubránit, když Britové v prosinci podnikli úspěšnou operaci Crusader. „Verdun pouště“, jak se tobrúcké pevnosti právem přezdívalo, byl po dlouhých 244 dnech osvobozen. Čs. pěší prapor za toto střetnutí zaplatil 14 padlými a 26 těžce raněnými.

 

Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní

Počátkem roku 1942 zůstávali Čechoslováci nadále na svých pozicích v Tobrúku a s napětím očekávali, na jaké místo budou odesláni. Československá exilová vláda v Londýně vznesla požadavek na stažení všech jejích sil na Středním východě do Velké Británie, kde měly doplnit stávající smíšenou brigádu. Vrchní velitel britských sil na Blízkém východě generál Claude Auchinleck však potřeboval každou zkušenou bojovou jednotku, a tak bylo od tohoto záměru upuštěno. S přímým bojovým nasazením Čechoslováků, jejichž počet překročil tisícovku, však Britové váhali, protože nepovažovali jejich sílu za dostatečnou. Při eventuálních ztrátách se jednotka neměla kým vhodně doplnit. Auchinleck tedy navrhl přecvičení čs. pěšího praporu 11 – Východního na protiletadlový útvar, s čímž Ministerstvo národní obrany v Londýně souhlasilo. Řada příslušníků praporu přijala novinku se smíšenými pocity, a to včetně jejího velitele Klapálka: „Staneme se tedy dělostřelci. To byla pro mne rána! Vždyť po víc jak čtvrt století jsem byl pěšákem od narození, to je od chvíle, kdy jsem začal mít něco společného s vojnou.

Dne 17. března 1942 odjelo 8 důstojníků a 12 poddůstojníků do britského kurzu pobřežního dělostřelectva v Haifě. Vybraní vojáci se zde měli blíže seznámit se 40 mm protiletadlovými děly Bofors Mk III, které představovaly budoucí výzbroj jednotky. Jednalo se o lehké automatické kanony švédského původu, jež ve válce používala většina bojujících armád včetně německé a japonské, které je ukořistily. Boforsy se dokonce měly stát součástí protiletadlové výzbroje předmnichovského Československa, ale osudové události z podzimu 1938 nakonec nákup jejich osmi kusů a zisk licenční výroby neumožnil.

Na konci března Čechoslováky v Tobruku vystřídali Jihoafričané, kteří si přenechali i veškerou výzbroj kromě ručních zbraní. Nákladní automobily odvezly celý prapor do 1 500 km vzdáleného tábora At Tira poblíž Haify, odkud se později přesunul do Bath Galimu na dvouměsíční protiletadlový výcvik. 1. dubna se všechny československé jednotky přítomné na Středním východě spojily do Skupiny československé armády na Středním východě. 22. května se dřívější pěší prapor oficiálně přeměnil na Československý 200. lehký protiletadlový pluk – Východní (200 Czechoslovak Light Antiaircraft Regiment – East). Jeho velitel Karel Klapálek, čerstvý držitel řádu DSO (Distinguished Service Order), druhého nejvyššího britského vyznamenání, byl zároveň povýšen na plukovníka. Jednotka zahrnovala velitelství, tří prapory (500., 501. a 502.) a spojovací a dílenskou četu. Dle předepsaných tabulek měl mít pluk 1 040 vojáků a 36 kusů děl. 1. srpna jednotka čítala celkem 58 důstojníků a 1 213 poddůstojníků a mužstva. Pluk byl podřízen 17. protiletadlové brigádě, které velel brigadýr D. Dunlop, a později 20. brigádě v čele s brigadýrem W. M. Gayerem.

Protiletadlový výcvik probíhal nad očekávání dobře a pluk byl během krátké doby připraven na nasazení. Vojáci vynikali technickou zdatností, za což si je Briti velmi vážili. 21. června přišla neradostná zpráva o překvapivě rychlém pádu Tobrúku v rámci nové Rommelovy ofenzivy. Celá dvacetitisícová jihoafrická posádka padla do zajetí a nepřítel ukořistil velké množství paliva. Vojska Osy se nezadržitelně blížila ke Káhiře a panovaly velké obavy, že dosáhnou Suezu. Fronta se nakonec zastavila u El Alameinu, pouhých 50 km od Alexandrie. Mezitím Klapálkovi protiletadlovci úspěšně zvládli závěrečné střelby na vlečné rukávy. 500. a 501. prapor britští hodnotitelé uznali za způsobilé. Zbylý 502. prapor zahrnoval většinou nováčky, a tak měl více času na další cvičení. V polovině července převzal pluk protileteckou obranu přístavů a naftových rafinerií v Haifě (500. prapor posílený 7. rotou 501. praporu) a v Bejrútu (zbytek 501. praporu). Protivníka představovaly letouny Luftwaffe operující nejčastěji z letišť v severní Africe a Kréty a panovaly rovněž obavy ze vzdušných a námořních výsadků. Britské velení bylo s činností 200. pluku nadmíru spokojené a brigadýr Dunlop vzkázal: „Až skončí i prapor 502. s výcvikem a bude vyzbrojen, budete mít pluk, jakému se žádný nevyrovná.

Na začátku listopadu vybojovala britská 8. armáda rozhodné vítězství u El Alameinu a obávaný Afrikakorps ustupoval stovky kilometrů na západ. Mezitím se v Maroku a Alžírsku vylodily americké a britské jednotky. Zdálo se, že karta v severní Africe se obrací ve prospěch Spojenců. Českoslovenští dělostřelci se postupně ocitli bez práce. Nejprve se stáhl prapor hájící Bejrút do Palestiny na ochranu několika tamních letišť, avšak i tam se nebezpečí snížilo na minimum. Plukovník Klapálek k tomu poznamenal: „Jak se fronta vzdalovala, byl náš pobyt v Haifě méně a méně účelný, stávali jsme se nezaměstnanými. Sem tam se ještě objevilo německé letadlo, ale v takové výšce, že si na ně mohli s úspěchem zastřílet jenom naši sousedé od těžkých kanonů.“ Na konci listopadu tedy skončilo bojové nasazení i v Haifě.

Dne 7. prosince se pluk soustředil v Jerichu na břehu Mrtvého moře, kde se musel vypořádat s nově zadaným úkolem: mobilním protiletadlovým výcvikem čili obsluhou děl za jízdy pro případ včlenění do zásobovacích kolon. Příslušníci pluku si od svého velitele vyslechli: „Jericho znamená závěrečné období výcviku, vynaložte proto veškeré úsilí, jakého jste schopni! Zejména odložte malicherné spory a mužů nedůstojné haštěření. Važte si svobody své i druhých, buďte si rovni bez ohledu na sociální původ, jazyk i náboženství. Budeme se dále bít čestně až do konce, aby každý z nás mohl jednou s hrdostí říci: Byl jsem při tom, když byl svět osvobozen!“ Současně pobyt sloužil jako aklimatizace před budoucím odesláním na frontu. Všichni si pokládali otázku, kam povedou jejich další kroky.

 

Text: des. Miroslav Adamec

Foto: VHÚ

Fotogalerie